Odpověď na dětskou touhu po spojení: Proč na vztazích záleží

Autorka: Deborah MacNamara

Jako mladý rodič jsem si myslela, že potřebuji své dítě jen dostatečně milovat a vazba vznikne sama od sebe. Brzy jsem si uvědomila, že to není tak jednoduché. Začala jsem přemýšlet, jak bych mohla svůj vztah kultivovat a chránit na každém kroku – od problémů se spánkem až po záchvaty vzteku. Když jsem se před více než deseti lety probírala rodičovskou a odbornou literaturou o vazbě, zděsila jsem se – ačkoli panovala shoda ohledně jejího významu, chybělo hlubší vysvětlení jejího celkového účelu, jak ji pěstovat a jakou roli hraje ve vývoji dítěte. Přišlo mi ironické, že vazba může být tak odtržená od jakýchkoliv kořenů, které by ji dokázaly vysvětlit.

Termín „vazba“ vytvořil John Bowlby v polovině 20. století, ale je jasné, že když vstupujeme do dalšího století, je třeba se zamyslet a prohloubit naše porozumění. Pokroky v neurovědě pomáhají potvrdit fyziologické a chemické základy vazby a potvrzují to, co odjakživa věděli někteří první psychologové – děti potřebují silné vazby s dospělými. I když intuitivně chápeme důležitost vazby, její definice se liší a často se zaměřuje výlučně na kojence – bez ohledu na zbytek dětství a dospívání, nemluvě o vztazích mezi dospělými. Vazba je pojmenování pro vědu o mezilidských vztazích a na toto téma existuje nepřeberné množství výzkumů.

Dr. Jaak Panksepp, jeden z předních neurovědců v této oblasti, uvádí, že naše vazebné chování vychází z našeho vrozeného „instinktu hledání“. Instinkt hledání nás vede k pronásledování lidí a věcí, ke kterým máme vazbu, ve skutečnosti je velká část mozku zaměřena na toto hledací chování. Jsme pobízení k tomu, abychom hledali nebo zachovávali vztahy s našimi vazbami a drželi si blízko to, co je pro nás důležité. Když přemýšlíme o panice způsobené ztrátou osobních věcí, jako jsou klíče, mobilní telefon nebo peněženka, uvědomíme si, jak silná je naše vazba ke každodenním předmětům. Když se posuneme o krok dál a zamyslíme se nad lidskými vztahy a nad tím, jak jsou pro nás a naše děti důležité, pomůže nám to pochopit, jak nás odloučení může emocionálně rozrušit.

Stále se nabízí otázka, proč je vazba tak důležitá a jakému účelu slouží při výchově dětí. Dle vývojové vědy je účel vazby jasný – je důvodem, proč jsou naše děti na nás závislé a dává nám schopnost starat se o ně. Je to lepidlo v našich lidských vztazích, chemická látka, která nás poutá jednoho k druhému, a prostor mezi námi, který spojuje a vytváří pocit domova. Stále si pamatuji, když jsem poprvé slyšela doktora Gordona Neufelda říkat, že nezáleží jen na tom, jak moc milujeme své děti, ale i na tom, jak moc ony mají rády nás. Jejich vazba k nám je tím, co nám dává schopnost pečovat o ně. Je ironií osudu, že zatímco rodíme své děti, ony zároveň umožňují zrození rodičů v nás a z tohoto místa je vedeme ke zralosti.

Výzkum vazby tvrdí, že v tomto ohledu jsou zásadní tři věci. První je vyjádření potěšení, radosti a vřelosti. Stále si pamatuji, jak dědečkovi zajiskřilo v očích, když jsem přišla na návštěvu. Vždycky si našel trpělivost a čas hrát se mnou deskové hry. Prováděl mě po své zahradě, odhaloval mnoho jejích pokladů a snášel mnoho mých kanadských žertíků. Pro mě nikdy nešlo o to, kolik má peněz, kolik času se mnou tráví, nebo jaké mi dává dárky, ale o jistotu, že mu na mě záleží. Kdykoli jsem ho navštívila, bylo cítit potěšení a při loučení byl vždy cítit smutek. Nešlo o to, co dělal, ale spíše o to, jak jsem se vedle něj cítila – mohla jsem odpočívat v jeho péči a byla jsem si jistá, že jeho pozornost pro mě vždy převáží mé potřeby. Když máte takovou pozvánku k existenci, zbývá už jen objevovat, hrát si a stávat se sám sebou. 

Dalším vazebným rituálem, který pomáhá rozvíjet silné vztahy, je přimykací tanec. K zapojení vazebných instinktů dítěte a jeho přimknutí stačí, abychom si našli cestu na jeho stranu, použili svůj hlas, nebo se mu podívali do očí a soustředili se na to, co dělá, nebo na něco, co ho zajímá. V té chvíli sdělujeme touhu být blízko a rozšiřujeme nabídku péče, kterou od nás může dostat. Než mu dáme pokyny, nebo se podělíme o svá přání, pomůže nám nejdřív ho přimknout a uvést do vztahu, aby nám naslouchal a abychom ho mohli vést. Nemusíme dětem vnucovat své hodnoty, stačí je pozvat do vztahu a budou mít sklon nás následovat.

Další nezbytnou podmínkou zajištění vztahových potřeb dítěte a posílení našeho spojení je velkorysost. Dejme mu pocit, že pokud potřebuje jedno objetí, máme jich pět, které mu můžeme poskytnout. Jde o to ho naplnit do bodu, kdy budou jeho instinkty připoutanosti nasycené a poskytnout mu odpočinek v jeho limbickém/emočním centru mozku. Když může naši lásku považovat za samozřejmost, bude moct svobodně prozkoumávat nové věci a věnovat se jim. Děti rostou, jen když jsou v klidu a čím hlubší jsou kořeny vazby, tím větší je jejich schopnost dosáhnout svého potenciálu jako oddělené, sociální a adaptivní bytosti.

Musíme si v životech našich dětí zachovat své místo, protože soutěžíme o jejich čas a pozornost s příliš mnoha interakcemi, s vrstevníky, s technologickými zařízeními, s časem stráveným před obrazovkou, s výukou a školní docházkou, a to vše v kontextu, který obecně nechápe důležitost vazby pro děti. Musíme si držet své děti, být jejich nejlepší sázkou a najít způsob, jak je inspirovat k závislosti na nás. Když se ujmeme vedení v plnění jejich vztahových potřeb, budou si moct odpočinout v naší péči a vyrůst v lidi, které z nich dokáže udělat jen naše láska.

Zdroj: Answering a Child’s Hunger for Connection: Why Relationships Matter @ Dr. Deborah MacNamara
Překlad: Xenie Majznerová, Veronika Slabová (infografika)
Korektura: Veronika Skuhrovcová
Odborná redakce: Xenie Majznerová
Foto: Pexels

Shlédnutí: 1178