Kdyby žlutá byla barvou hravosti
Autorka: Tamara Strijack
Svou hravost jsem ztratila poměrně brzy v životě. Nějak to souvisí s tím, že jsem přišla na to, že existuje “správný” způsob, jak věci dělat, nebo že mě lze snáze zvládnout bez mých velkých, jasných a často chaotických nápadů. Ať tak či onak, bylo mi jasné, že jít do rizika je příliš riskantní a že se v životě dostanu dál, když přijdu na to, co chtějí ostatní, a splním tato očekávání.
Možná se s tím někteří z vás mohou ztotožnit.
Je to poměrně vyčerpávající způsob života, kde je málo prostoru pro chyby a málo prostoru pro otázky. Pokud byla žlutá barva barvou hravosti a zvědavosti, ztratila jsem ji někde na cestě k dospívání a v dospělosti byl můj svět dost černobílý. Neodvážila jsem se zpívat, ze strachu, že mě někdo přistihne zpívat mimo noty. Neodvážila jsem se kreslit, malovat, hrát divadlo nebo… no, cokoli, co by mohlo ukázat můj nedostatek “talentu”.
O pár let později jsem se stala ženou s vlastními malými dětmi. Stále jsem byla velmi cílevědomá a zaměřená na výsledek, ale občas jsem znovu zahlédla záblesky žluté barvy a našla jsem radost ve čtení pohádek před spaním nahlas a hraní si s hlasy postav nebo ve zpívání písniček mým holčičkám (které zřejmě nedbaly na to, jestli je můj hlas perfektní, nebo ne). Občas jsem se přistihla, že jim závidím, jak se dokážou pustit do volné hry, když je zpovzdálí pozoruji, protože se zdálo, že jim to jde tak snadno.
Tak pomalu si žlutá začala nacházet cestu zpět do mého života – skrze smích mých dětí, kouzlo spřádání vlny do příze, až absurdní tancování slepic na trávníku. Nejsem si jistá, jestli někdy nastal okamžik úplného návratu… bylo to spíš postupné oživování a vzpomínání, až se hravost prostě stala způsobem života.
Dokud jsem ji zase neztratila.
V našich životech jsou chvíle, kdy se může stát něco, co nás rozhodí: ukončení vztahu, diagnóza, ztráta nějaké věci, místa nebo někoho, kdo je nám drahý. To se může stát v každém věku. Kdykoli. V těchto chvílích (nebo měsících) můžeme ztratit svou hravost. Naše tělo se stáhne do režimu přežití a tvrdě šlape na pedál, jen aby si udrželo aspoň zdání řádu a normálnosti. Cokoli hravého nám připadá lehkovážné, směšné nebo nevhodné.
Ale co když právě v této chvíli potřebujeme hru nejvíce??
Právě k tomu se stále vracím – nacházím hru, ztrácím ji a potřebuji ji znovu najít.
Alespoň najít její okraje. V melancholii písně, na stránkách svého deníku, v uměleckém díle, ve stínu stromu, v tryskajícím vodopádu. V něčem, co mě na chvíli vytrhne z hlavy, z mého alarmu a přenese mě na místo, které putuje po boku mého srdce. Nikoli přímou cestou, to by bylo příliš.
Něco, co mi dovolí trochu si pohrát na okraji. Ponořit prsty do vody. Omočit se ve smutku. Odvážit se znovu k pohybu. Vždyť právě v pohybu se cítíme nejživější. Je to pohyb, který nás nakonec zachrání.
A tak pokud se vám, stejně jako mně, někdy stává, že si nevíte rady s hrou, doporučuji vyhledat její okraje.
Domluvte si rande se stromy, jezerem nebo růžovým keřem za oknem. S písní, nástrojem nebo s kolísavým zvukem vlastního hlasu. Se štětcem, pastelkou nebo plnicím perem. S knihou nebo filmem, příběhem, který vám umožní ponořit se do toho, co je uvnitř, a spojit se s tím, co chce vyjít ven a začít si hrát.
A možná pozvěte na cestu i někoho dalšího. Jak jsem se totiž naučila před mnoha lety, když byly mé děti menší, někdy právě v tom, že pomáháme někomu jinému najít jeho hru, narazíme na tu svou.
Zdroj: If Yellow Was the Colour of Playfulness
Překlad: Xenie Majznerová
Shlédnutí: 171