Kam zmizelo mé sladké dítě?! Výzva, jak si udržet své dospívající děti
Autorka: Robin Brooks-Sherriff
Každý, kdo tráví čas s mladými teenagery, ví, že v jednu chvíli mohou být milí a úchvatní a v další chvíli naopak nerozumní a rozzlobení. Jejich emoce jsou silné a jejich prefrontální kůra mozková prochází zásadním vývojem, což má za následek neuvěřitelné vzestupy, zoufalé pády, zralý pohled, ale i impulzivní reakce – někdy vše v jeden den.
Rané dospívání může být pro rodiče neuvěřitelně těžké období. Někdy mezi jedenáctým a třináctým rokem se naše dříve rozumné děti stanou pravděpodobně zcela alergické na usměrňování. Mohou se projevovat nerozvážně, ukvapeně a ano, dokonce se mohou objevit i záchvaty vzteku.
Ačkoliv jsme si dříve užívali s našimi dětmi blízký vztah, nyní na nás pravděpodobně obrátí oči v sloup a otevřeně nám sdělí, jak moc se mýlíme v mnoha věcech. Zdá se, že zapomněli na všechno, co jsme je kdy naučili – od slušného chování až po bezpečnou jízdu na kole. Mnozí dospělí lomí rukama, protože mají pocit, že úplně selhali jako rodiče nebo učitelé. Ptají se: „Kam zmizela má něžná péče a rady za těch dvanáct let?“
Ve skutečnosti ta péče a výchova nebyly zbytečné. My, rodiče a učitelé, jsme znovu vstoupili do puberty, tentokrát jako ti, kteří jsou zodpovědní za provázení svých dospívajících tímto přechodným vývojovým obdobím. Pokud jsme si mysleli, že to poprvé byla drsná jízda, tentokrát to bude pravděpodobně taky pěkně hrbolaté. Tělesný pach a růstové spurty, pubické ochlupení a podprsenky jsou vlastně ty snadnější části ve srovnání emocionálními vzestupy a pády, kterým musíme trpělivě čelit a provázet naše dospívající.
K čemu slouží všechen ten zmatek a rozvrat? Chápeme, že fyzické změny mají připravit jejich těla na reprodukci, ale jaký je účel těch šílených výkyvů nálad a odmítání spolupráce? Zkrátka a jednoduše si příroda vytváří prostor pro nového rozvíjejícího se jedince, který se formuje, aby se stal vlastní osobností.
Zhruba prvních deset let můžete dítěti vštěpovat své hodnoty, svá přesvědčení, své preference, ideály a priority. Potom si začne emergentní dospívající zkoušet nové myšlenky, které jsou zcela jeho vlastní. Některé jsou milé a nejisté, jiné jsou bizarní a divné, a některé mohou být dokonce nebezpečné; jejich představy jsou nezkrotné a ovládá je černo-bílý pohled na svět. Zatímco tento kritický proces objevování vlastních myšlenek a nápadů začíná, příroda staví to, co se rovná psychologickým zdem, aby udržely vnější svět na uzdě. Takže pokud máte pocit, že mluvíte ke zdi, tak ho máte správně. Pokud máte pocit, že myslí jen na sebe, tak máte pravdu. Ale je to z dobrého důvodu: příroda má plán.
Když pochopíme, proč se to děje, naše role se stane víc zřejmá: musíme chránit naše dospívající před tvrdou kritikou, studem a často i před nimi samými. Musíme je nechat rozvíjet se. A musíme být shovívaví k jejich trapnému vyjadřování, bizarním nápadům nebo frustrovaným výbuchům emocí, když jim například zakážeme přeskočit auto na kole.
Děláme to pro ně, stejně jako jsme to dělali, když byli ještě batolata a chtěli vše dělat sami. Necháváme je zkoušet, podporujeme jejich úsilí a udržujeme je v bezpečí jak fyzicky, tak i emocionálně. I když mohou být bezohlední vůči ostatním (včetně nás), je to okamžik, kdy musíme vystupovat jako rodiče a zacházet s nimi důstojně a opatrně.
Pro dospívající se stává jejich nová osobnost vzrušující, ale zároveň neuvěřitelně děsivá a zranitelná. A tak nejdůležitější věc, kterou můžeme jako rodiče udělat, je držet si své dospívající děti u sebe. To může být těžké, protože se zdá, že nás aktivně odstrkují. Přesto musíme hledat způsoby, jak s nimi držet krok. Potřebují, abychom byli na jejich straně, ať se děje cokoliv. Musíme je živit fyzicky i emocionálně. Musíme jim poskytnout bezpečné zázemí. A co je nejdůležitější, musíme převzít plnou odpovědnost za náš vzájemný vztah.
Může to znít jako těžký úkol, když vám zrovna váš dospívající podrobně vysvětlil, kam byste si měli strčit své rady. Je to opravdu těžký úkol. Být rodičem mladého dospívajícího nás rozvíjí a posiluje. Vyžaduje od nás, abychom projevili laskavost – svobodně danou a nečekali, že se nám to vrátí. Například nemůžeme s dospívajícím nic probírat, když je unesený extrémními emocemi. Spíše můžeme věcně prohlásit: „Tato situace se nevyvíjí dobře, udělejme si přestávku a vraťme se později, podíváme se na seriál a dáme si svačinu.“ Tohle je laskavost v akci.
Takže až se příště vaše odpoledne s teenagerem zvrtne úplně, představte si ho jako jeho tříleté já a přitulte se k němu (pokud vám to dovolí), najděte něco, čemu se můžete zasmát, buďte hraví, nakrmte ho a věřte, že váš vztah s ním přinese ovoce i později. Mohou to být těžké roky, když se naši adolescenti proměňují z dětí, aby se stali dospělými. Je to pro ně obtížné a děsivé období plné obrovských emocí a nových uvědomění.
Nemůžeme je ochránit před nebezpečím této cesty, ale můžeme jim stát po boku, zůstat věrní a neochvějní a rozdávat svačiny a kapesníky. Můžeme si je udržet.
Zdroj: » Where Has My Sweet Child Gone?! The Challenge of Holding On to Our Young Teens (neufeldinstitute.org)
Překlad: Jana Tódová, Alena Šustrová
Korektura: Veronika Skuhrovcová
Odborná redakce: Xenie Majznerová
Foto: cottonbro přes Pexels
Shlédnutí: 385