Překvapivé tajemství dětského vzdoru a odporu

autor: Deborah MacNamara 

Proč dokážou malé děti protestovat při pouhé zmínce o tom, že by se měly oblékat nebo svlékat? Proč se školáci vzpírají našim pokynům a očekáváním, když si mají udělat domácí úkoly? Proč někteří teenageři vzdorují a ohrazují se proti pravidlům a hranicím ohledně používání technologií, což vede k jejich odtažení od rodičů? Na první pohled mezi těmito scénáři není vidět souvislost… s výjimkou jejich schopnosti podnítit rodičovskou frustraci a pocit houževnatosti. Ale všechny mají stejný původ.

Děti se rodí s instinktem vzdorovat a oponovat, nebo dělat přesný opak toho, co jim bylo řečeno. Pro rodiče ani učitele to není novinka. Překvapivým by ale mohlo být, že vzdor může pramenit z instinktu protivůle, který je u všech lidí vrozený.

Termín „protivůle“ poprvé použil v německém jazyce Otto Rank, vídeňský psychoanalytik a student Sigmunda Freuda. Tento pojem byl dále rozvinut Dr. Gordonem Neufeldem z pohledu vazby a vývoje.

Protivůle se vztahuje k instinktu vzdorovat, odporovat a oponovat, když se dotyčný cítí být ovládán nebo pod nátlakem. Můžete cítit, jak ve vás roste, když vám někdo říká, co si máte myslet, dělat nebo cítit. Není to chyba nebo nedostatek v lidské povaze. Slouží důležité funkci stejně jako všechny instinkty. Pro rodiče je však výzvou, protože nezralost dítěte vede k častějším projevům vzdoru.

Protivůle je vrozená reakce určená k ochraně sebe sama v situacích, když se cítíme být pod nátlakem nebo když čelíme odloučení. Dětem je vlastní nechat se vést lidmi, s kterými mají vazbu – což způsobuje vzdor vůči lidem, s kterými tuto vazbu vytvořenou nemají. Pokud někdo cizí začne dítěti říkat, co má dělat, mělo by vzdorovat jeho pokynům. Dítě by nemělo být ovlivňováno jen tak někým okolo. To je ta dobrá část, která zachovává přirozené místo rodiče v životě dítěte jako toho, kdo o něj pečuje.

Proč ale děti odporují rodičům, s kterými vazbu mají? Je to proto, že naše rodičovské „musíš“ převýšilo dětské „chci“. Jinými slovy, dětský instinkt vzdorovat přerostl jejich touhu následovat – což bývá následkem přílišné kontroly nebo nátlaku, které zažívají, odrazem hloubky jejich vazby na rodiče, nebo mírou jejich nezralosti. Dětský vzdor neznamená, že máme přestat s usměrňováním, ale naznačuje, že budeme muset přijít na to, jak zachovat náš vztah s dítětem, zatímco se budeme snažit projet skrz neprostupnou protivůli.

Instinkt protivůle je důležitý, protože pomáhá vytvořit půdu vhodnou pro samostatné fungování a vznik jedinečného já. Součástí objevování skutečnosti, kdo vlastně jsme, je i dočasný odklad názorů, povelů, žádostí a přání ostatních lidí. Když jsou hlasy jiných lidí hlasitější než naše vlastní, instinkt protivůle nám prostřednictvím vzdoru pomáhá vytvořit určitý prostor pro vývoj vlastního stanoviska. Přestože pro rodiče může být problematické, že jim dítě vzdoruje, může to hrát důležitou vývojovou roli, kdy to dítěti pomáhá rozvíjet jeho vlastní názor.

Reakce protivůle se u dětí neomezují pouze na domov, ale objevují se i s jinými dospělými, např. s učiteli. Čím je dítě mladší a nezralejší, tím důležitější bude vytvořit fungující vztah s jeho učitelem, aby se dítě od něho učilo. Vazba je to, co otevírá sluch dítěte skutečnému a trvalému vlivu – ne nátlak, úplatky, hrozby, odměny nebo tresty.

Čím zodpovědnější je rodič při výchově a péči o dítě, tím dráždivěji mohou působit jeho projevy vzdoru a odporu. Někdy, když jsou děti zaseknuté ve vlastním vzdoru, je pro rodiče náročné nereagovat pod vlivem vlastního instinktu protivůle.

Pravdou je, že čím větší nátlak se vyvíjí na vzdorující dítě, tím je pravděpodobnější, že bude odporovat a projeví ještě větší opozici. To může vést k nárůstu napětí a konfliktu, což narušuje váš vztah – ten je paradoxně tím hlavním, co je v první řadě nutné ke snížení míry vzdoru. Neustálé bitvy mohou u dětí vyvolat nejistotu a úzkost, a mohou nepříznivě ovlivnit jejich vývoj.

Výzvou je předvídat vzdor dítěte a nebrat si ho osobně. Výzvou je zůstat v roli poskytovatele péče a vést dítě přes bouři protivůle. Některé z níže uvedených strategií vyžadují zralost rodiče a schopnost vnímat situaci v širších souvislostech. Je to právě vztah, který otevírá srdce dítěte k tomu, aby se námi nechalo ovlivňovat a pomáhá k vytvoření ideálních podmínek pro jeho vývoj.

Co tedy máte dělat, když se vaše malé dítě odmítá oblékat, nebo když si váš dospívající odmítá dělat domácí úkoly, nebo dodržovat pravidla používání technologií?

• Nejprve se zaměřte na vaše spojení
  Spojení je to, co dělá dítě přístupným k následování rodiče. Předtím, než je začneme řídit, musíme navázat vztah tím, že si je přimkneme – zachytíme jejich pohled, usmějeme se, zaměříme se na to, čemu se právě věnují – to všechno ještě dřív, než začneme klást naše požadavky. Pokud potřebujeme mluvit o něčem, co nefunguje, jako je příprava domácích úkolů, pak je nejlepší dítě nejprve upoutat, aby bylo otevřené našemu vlivu.

• Když dáváte pokyny, snižte nátlak
  Někdy, když něco žádáme od našich dětí, mluvíme donucovacím stylem, abychom zastavili jejich vzdor ještě dříve, než začne. Prohlášení jako „musíš …“ nebo „měl bys …“ vedou ke zvýšení projevů instinktu protivůle. K podrobení dítěte se také běžně používá metoda přirozených následků, např. formulace „musíš to udělat, jinak…“, což jen zhoršuje vzdor dítěte.

• Dejte si pauzu, odstupte stranou a znovu se vraťte k problému, až budete v lepším spojení
  Pokud jste s dítětem zaseknutí v bitvě protivůle, pak je často lepší dát se na taktický ústup, čímž předejdete zranění vztahu. Zamezíte tak použití síly, při které by se dítě vzdalo a vyhovělo vašim požadavkům. Také je velmi důležité udržet si při tom všem alfa pozici. Například: „Dám ti nějaký čas to promyslet, pak se vrátím a promluvíme si o tom.“ A nebo: „Rozhodla jsem se, že teď není vhodná doba to řešit“.

• Udělejte prostor pro jejich vlastní nápady a iniciativu
  Pokud je dítě dost staré na to, aby se samo oblékalo nebo si připravilo domácí úkoly, možná je na čase přenechat jim tyto věci na starost. Pokud touží mít svůj názor a projevovat vlastní přání a touhy, pak může být užitečnou strategií dát jim prostor a odevzdat jim věkově přiměřené úkoly. Typy činností, které jim nechce předat, zahrnují vše spojené s péčí o ně, jako je jídlo, nebo s kým tráví čas.

• V případě potřeby napravte
  Pokud naše reakce na protivůli dítěte už způsobily odstup ve vztahu, pak je nutné dát tomu čas, vrátit se k dítěti a napravit to. To lze udělat jednoduše omluvou a sdělením, že byste si přáli, aby váš rozhovor býval dopadl lépe.

Zatímco naše děti možná prohlašují: „Nemáš mi co rozkazovat,“ nemusíme si to brát k srdci, ani na to reagovat. Musíme je jen provést přes bouři protivůle s vědomím, že jsme pro ně to nejlepší, a že by se v naší péči měly cítit bezpečně a bez obav. Je v pořádku, aby naše děti měly svůj vlastní názor, ale neznamená to, že si vše budou vždy dělat po svém. Jednoho dne se dítě stane svým vlastním „pánem“, ale dokud naše práce neskončila, tak pro něj musíme vytvořit určitý prostor pro roztáhnutí křídel, přitom však nesmíme zapomenout na naši odpovědnost za péči.

Překlad Lívia Mayerová

Korektura Veronika Skuhrovcová

Fotografie Tatiana Syrikova přes Pexels

Shlédnutí: 5121