Když tě „znepokojení“ šimrá v břiše: pomáháme dítěti s úzkostí

Autorka: Deborah MacNamara

Když byla moje dcera úzkostlivá, říkávala mi: „Mami, mám pocit, jako bych měla žaludek na vodě.“ Když jsme vyloučily nemoc, řekla jsem jí, že bříška jsou někdy podrážděná, když jsme znepokojení. Odpověděla: „Nevím, co mě znepokojuje.“ Věřila jsem jí , protože ve skutečnosti ne vždy víme, co nás rozrušuje. Mozek má své vlastní důvody pro aktivaci emocionálního nabuzení a nejsme si vždy vědomi toho, proč tomu tak je. Alarm a strach tak fungují – umí se tak zvětšit, že jsme slepí, pokud jde o jejich skutečný zdroj.

Jedna z mých neteří mi nedávno u večeře řekla, že se jí při jídle zvedá žaludek. Poté, co jsem jí položila několik otázek, řekla jsem jí, že si myslím, že by to mohlo být „znepokojení“. Požádala jsem ji, ať si ke mně sedne na klín, položila jsem jí ruku na bříško a řekla, že mi to přijde jako „znepokojení“. Zeptala jsem se jí, jestli ví, čeho se bojí? Řekla: „Vůbec se nebojím!“  Odpověděla jsem, že když je „znepokojení“ v bříšku a ne v hlavě, obvykle nevíme, proč tam je, a to je v pořádku. Řekla jsem, že si myslím, že se „znepokojení“ přesune a nakonec se jí vypaří ústy, když tomu dáme čas.

O půl hodiny později mi neteř řekla, že se „znepokojení“ přesunulo a už ho nemá v bříšku. Zeptala jsem se, kde je, a ona řekla: „V krku.“ Požádala jsem ji, ať otevře pusu a pak jsem se podívala dovnitř a řekla: „Ach ano, vypadá to jako „znepokojení“.“ Řekla jsem jí, že si myslím, že také brzy zmizí. Později večer za mnou přišla a řekla, že si myslí, že jsem měla pravdu, že opravdu měla v bříšku „znepokojení“. Řekla, že si uvědomila, že se bojí sledovat film, který si děti vybraly, protože jí připadá děsivý. Když ho kousek viděla, řekla, že si myslí, že to zvládne. Zeptala jsem se jí, jestli ještě cítí nějaké „znepokojení“, a ona řekla: „Ne, všechno je teď pryč.“

Moje neteř se bála, přesto o tom nedokázala mluvit. Je také velmi citlivá a může se snadno rozrušit. Neuměla pojmenovat, co ji děsí, měla jen bezejmenné starosti v břiše. Odpovědí není říct dítěti, aby se uklidnilo, aby nechalo znepokojení zmizet, nebo ho přimět myslet pozitivně. Cílem je vyzvat dítě, aby vyjádřilo slovy, co ho rozrušuje. Naše pozvání, aby vyjádřilo své obavy, pomáhá vrátit emoční systém zpět do rovnováhy. Zvýšené povědomí o tom, co ho rozrušuje, spolu s tím, že je schopno tomu porozumět, pomáhá dát emocím klid.

Výzva k vyjádření emocí

Pokud chceme, aby naše děti měly se svými emocemi vztah, uměly je pojmenovat a následně emoce s názvy i propojit, pak budeme muset začít tím, že je vyzveme, aby se vyjádřily. Největší překážkou pro vyjadřování emocí je přesvědčení, že když budeme mluvit od srdce a říkat cokoliv, co máme na mysli, bude to mít nějaký dopad na náš vztah. Pokud hrozí, že se sdílením kousku sebe sama vzdálíte někomu, s kým si chcete být blízcí, pak mozek stojí před dilematem. Hlad po vazbě vítězí nad potřebou vyjádřit se a „já“ je potlačeno kvůli zachování vztahu. Jinými slovy, děti s námi nebudou sdílet své pocity, pokud to narušuje naplnění jejich vztahových potřeb. Není to úmyslné, ani to nedělají vědomě, ale má to instinktivní původ.

Existuje řada užitečných strategií, které povzbuzují dítě k vyjádření toho, co má na srdci, ale všechny se spoléhají na to, že s dítětem máme správný vztah. To znamená, že rodič je považován za vřelého, starostlivého a velkorysého pečovatele, na kterého se dítě může spolehnout. Dítě musí vnímat hlubokou vazbu, aby chtělo sdílet svá tajemství zranitelným způsobem.

1. Vybídněte k vyjádření projevem vřelosti a ochoty naslouchat – Pokud chceme, aby s námi dítě hovořilo o svém vnitřním světě, budeme muset naslouchat svým vlastním emočním systémem. Zde je rozhodující naše intuice a schopnost číst emoce a potřeby dítěte. Budeme muset vyjádřit touhu vyslechnout, co má na srdci, a naslouchat s plnou pozorností.
2. Udělejte prostor pro vyjádření – Je třeba poskytnout dítěti dostatek času a prostoru, aby mohlo uvažovat o svém vnitřním světě. Toho lze dosáhnout, když si mohou volně hrát a nejsou zaměstnány vrstevníky, časem stráveným u obrazovky, školním vyučováním nebo výukou. Uvědomění si emocí vyžaduje nejen vybídnutí, ale i prostor. Jaak Panksepp, přední neurovědec, uvádí, že děti potřebují „útočiště v podobě hry“, aby mohly projevit své emoce.
3. Buďte s jejich pocity – Když dítě vyjadřuje své pocity nebo myšlenky, cílem je naslouchat a nabídnout pochopení. Tím se zvýší pravděpodobnost, že nám řekne více a bude schopné cítit zranitelnější pocity. Být s ním znamená, že uznáme, co dítě řeklo, například: „Ano, ‚znepokojení‘ někdy přichází, když přemýšlíme o děsivých filmech.“ Stát po boku znamená, že nebudeme zlehčovat, popírat, soudit, řešit problémy nebo se mu snažit udělit lekci, když sdílí své zkušenosti. Cílem je sdělit, že mu nasloucháme, což pomáhá plně zvědomit emoce.
4. Skryjte své vlastní emocionální potřeby – Když se snažíme pomoct dítěti s jeho emocemi, pak je důležité, abychom to nepřebili vlastním emočním projevem. Rodiče musí skrýt své rozrušení, aby se zaměřili na vnitřní svět dítěte. Pokud dítě vidí, nebo se domnívá, že sdílí něco pro rodiče příliš těžkého, může chtít ochránit vztah a potlačit své pocity. Naším úkolem je držet se jeho pocitů a vést ho, když jimi bude hledat cestu. Naše vlastní emoce budou sloužit pouze k zamlžení obrazu a pravděpodobně ho znepokojí nebo zmatou.
5. Pomozte dítěti pojmenovat jeho emoce názvy pocitů – Emoce jsou nezpracované impulzy, které nás stimulují na základě podnětů z prostředí. Naše pocity jsou názvy, které těmto emočním stavům dáváme, například strach, rozrušení, smutek nebo frustrace. Lidé jsou jedineční v tom, že jsou schopni reflektovat a uvědomovat si své instinkty a emoce. Tento vývoj vyžaduje čas a potřebuje podporu od dospělých, kteří mohou děti vést k tomu, aby pojmenovaly své emoce.

Pokud jde o emocionální projevy, myslíme si, že řešením je naše děti uklidnit, i když to, co jim pomáhá najít cestu, je uvědomit si, co je rozrušuje. Nemůžeme ovládat naše emocionální rozrušení – prostě se nám děje. Můžeme ale pomáhat našim dětem ujmout se řízení a umožnit jim s rozmyslem zacházet se svými pocity.

Úzkost je součástí lidského bytí, nemusíme ji považovat za patologickou. Byli jsme stvořeni, abychom se rozrušovali – někdy se „znepokojením“ nebo s „žaludkem na vodě“. Největší výzvou jsou pro nás emoce, které nemají žádná jména a žádný prostor pro vyjádření.

Naše emoce nejsou problémy, jen se snaží problémy v našem životě vyřešit. Musíme své děti naučit naslouchat jejich vnitřnímu emočnímu světu tím, že je povedeme a uvěříme, že rovnováhy a stability se nikdy nedosáhlo vyškrtnutím pocitů, ale tím, že jim dáme průchod.

Když jsme si jistí, že existuje cesta, naše děti nás budou následovat. Odolné děti jsou ty, které hodně cítí, umí pojmenovat své pocity a věří, že čelit tomu, co je štve, je nejjistější cesta přes životní bouře.

Zdroj: When the Worry Bugs Are in Your Tummy: Helping a Child with Anxiety @ Dr. Deborah MacNamara
Překlad: Magda Černá
Korektura: Veronika Skuhrovcová
Odborná redakce:  Xenie Majznerová
Foto Ketut Subiyanto přes Pexels

Shlédnutí: 591