Kam zmizela veškerá zralost a proč si tak málo lidí všimlo jejího nedostatku?

autor: Gordon Neufeld

Všude, kam se v naší společnosti podívám, jsem zasažen zdánlivou epidemií polarizace, rozdělení na klany, impulzivního chování, dogmatismu, černobílého myšlení, nedostatku ohledu na souvislosti, nedostatku trpělivosti a slušnosti, nedostatku perspektivy, nedostatku uznání složitosti problémů, nedostatku úcty ke svým bližním.

Co zkrátka chybí, je skutečná zralost. Nemyslím fyzický druh, ale spíše mnohem vzácnější psychologický nebo emocionální druh. Stárnutí není zárukou dospívání a zdá se, že se tam v poslední době dostává stále méně z nás, uvízlých v nezralosti. Základním stavem emoční nezralosti jsou nevyvážené prožitky a vyjádření. Výše uvedené rysy jsou ale jen některými z jejích nesčetných projevů.

Co mě ještě více zaráží, je to, že v naší společnosti také zmizel konstrukt zralosti. Zdá se, že emoce – která byla více než 400 let opomíjená jako vysvětlující konstrukt – stejně jako zralost (a její nedostatek) zmizely jako způsob chápání jednotlivce a jejich chování. Místo toho připisujeme rysy nezralosti osobnosti, typologii, ideologii, politice, sociálně-ekonomickému postavení, nedostatku hodnot, nedostatku učení, duševní nemoci nebo dokonce diagnostikovatelné poruše.

Problém se současnou záplavou nezralosti spočívá v tom, že ji nepovažujeme za to, čím skutečně je. Jakmile se nezralost stane normou, zejména ve společnosti orientované na vrstevníky, bude opomíjená jako vysvětlující konstrukt toho, co je špatně. Příznaky, které jsou nyní považovány za normální, se stávají přijatelnějšími a dokonce se očekávají. Dalo by se říci, že zákeřná ohromnost nezralosti je maskovaná její normálností. Pokud problém nebudeme považovat za to, čím skutečně je, jak ho budeme účinně řešit?

Americký básník a aktivista Robert Bly upozornil na chybějící zralost ve své knize z roku 1996, „Sibling Society“ (Sourozenecká společnost). Pokud byla nezralost před 20 lety rozpoznatelným problémem, stala se dnes epidemií tragických rozměrů. Před více než deseti lety, ve své knize „Držte si své děti“, jsem z tohoto problému obvinil přebujelou orientaci naší společnosti na vrstevníky – děti nemohou jeden druhému pomáhat vyrůstat. Nemyslím si, že je náhodou, že prohloubení orientace na vrstevníky bylo paralelní s projevy nezralosti v naší společnosti.

Nevěřím, že ze současné epidemie nezralosti můžeme obvinit selhání vzdělání. Ve skutečnosti se domnívám, že opak je pravdou: děti potřebují špetku zralosti, aby měly prospěch ze své školní docházky. Bohužel, ani doktorát z nejprestižnější univerzity nevymýtí nezralost. Za nedostatek zralosti nemůže pravicová nebo levicová politika, dokonce ani povaha politického systému. Zdá se však, že fungující demokracie vyžaduje špetku zralosti jak u jejích účastníků, tak u jejích vůdců. Za nezralost nemůže chudoba, duševní nemoc nebo porucha chování. Neexistují žádné pilulky, které by vyléčily nezralost; neexistuje žádná disciplína k nápravě problému. Ani za sebevětší množství peněz není možné koupit zralost. Že se budeme chovat zrale z nás zralé neudělá.

Pravdou je, že realizace lidského potenciálu je primárně v rukou rodičů, čistě a jednoduše. Vždycky to tak bylo. Tudíž naše současná epidemie nezralosti je tedy z domácí zahrádky (omluvte slovní hříčku). Není to tak, že bychom se nesnažili jako rodiče; myslím, že jako celek jsme se nikdy nesnažili více. Ale nemůžeme efektivně vychovávat děti, které s námi nemají správný vztah. A nemůžeme děti vychovávat tak, že se více zaměříme na jejich chování, než na podmínky, které přispívají ke skutečnému růstu a zrání.

Přestože jsme zodpovědní za výchovu dětí, aby dosáhly svého plného lidského potenciálu, druhou pravdou je, že nikdo z nás nemůže vyvolat růst, v sobě ani v našich dětech. Tady přichází Příroda. Ale Příroda to nemůže udělat sama – ne víc, než s rostlinami v našich zahradách. Příroda potřebuje, abychom poskytli podmínky, které vyživují procesy zrání. Společně to můžeme zvládnout, ale je lepší trochu vědět o tom, jak Příroda funguje a co ke své práci požaduje. Připomíná mi to Aristotelovo pozorování, že „ve všech věcech přírody existuje cosi úžasného“. Zdá se mi, že pokud v našem světě bylo někdy zapotřebí něco úžasného, ​​teď je ten správný čas. 

Pokud v tomto světě existuje naděje – a věřím, že existuje – je ve skutečném růstu našich dětí. Pokud je někdo nakloněn novoročním předsevzetím, žádné jiné by nemělo být důležitější. Musíme z toho udělat naši hlavní prioritu. K tomu však musíme vědět, jak vypadá nezralost, abychom také věděli, kdy je zrání jedinou odpovědí na problém. A musíme vědět, co od nás Příroda potřebuje, aby mohla vykonávat svou úžasnou práci. 

Překlad: Xenie Majznerová
Korektura: Veronika Skuhrovcová

Hlavní fotografie od uživatele Kristina Chernavina ze služby Pexels

Shlédnutí: 202