Co naše děti potřebují, abychom pochopili o agresi

Autor: Deborah MacNamara

Pravděpodobně existuje jen málo věcí, které rodiče provokují víc než útočné chování dětí. Nejtěžší výzva nastává, když na sebe navzájem útočí naše vlastní děti a naši oddanost tím roztahují do dvou opačných směrů. Hned naskočí naše instinkty k ochraně napadeného dítěte, stejně jako naše frustrace. Ale když se vypořádáme s chováním útočníka bez toho, aniž bychom přemýšleli o zachování vztahu, můžeme vše zhoršit. Otázka zní: Jak můžeme vyvést naše děti z útočného módu a přivést je ke zralému způsobu jednání?

Agrese je definovaná jako impulz k útoku nebo k emocionálnímu výbuchu. Může být vyjádřena buď fyzicky, nebo slovně. Primární emoce, která řídí útočné chování, je frustrace, která je zakořeněná hluboko v mozku. Je často zaměňovaná se hněvem, ale hněv je jen projevem frustrace, kde vina už byla někomu nebo něčemu přidělena. Stejně jako u hněvu, kořen útoku a agrese pramení z jedinečné emoce frustrace. Otázkou je, odkud vůbec frustrace pochází?

V životě je mnoho věcí, kterým je třeba čelit, které jsou marné, nebo se nezmění. Může to zahrnovat setkání dětí se ztrátou, jejich rozrušení, situaci, kdy nejsou ve všem nejlepší, nejsou schopné změnit názor nebo rozhodnutí jiných lidí, nebo jim nebylo dovoleno dělat to, co chtějí, musely se smířit se sourozenci, dělit se o svého rodiče, nebo se musely vzdát dobrých prožitků nebo věcí. Největšími zdroji frustrace pro děti jsou vztahy, které nefungují tak, jak by chtěly a limity a omezení, které jsou na ně kladeny. Frustrace není vždy vyjádřena ve vztahu ke skutečnému zdroji. Od náročného dne ve škole po frustraci kvůli pravidlům, která nastavily rodiče, je běžné, že sourozenci jsou cílem přenesené frustrace.

Plán útoku

Emoce slouží určitému účelu a úkolem frustrace je změnit nebo zastavit něco, co nefunguje, jenže někdy změna není možná. Například rodič nemusí koupit vytouženou hračku pokaždé, když ji chcete, nebo se sourozenec s vámi nemusí chtít podělit. Pokud marnost ani zklamání nejsou obvyklými emocemi dítěte, pak se zpravidla jako uvolnění frustrace vynoří energie v podobě útoku, která propukne jako sopka pod tlakem a exploduje na kohokoliv, nebo cokoliv, poblíž.

Agrese má mnoho forem, včetně záchvatů vzteku, kousání, křiku, dupání, mlácení, házení, sebepoškozování, sarkasmu, ignorování, nepřátelství, podrážděnosti, nebo hrubosti. Zdá se, že každé dítě má zvláštní způsoby pro vyjádření frustrace, malé děti obvykle vybuchnou fyzicky. Pokud se dítě vyvíjí ideálně, od 4. roku bude čím dál více vyjadřovat frustraci slovně a bude používat svá slova jako zbraň. Například, jeden tatínek mi řekl, že nasměroval svého čtyřletého syna, aby pro vyjádření své frustrace používal místo úderů slova. Dítě pak šokovalo svého otce, když mu řeklo: „Chci se na tebe vyčůrat, tati.“

Když nemůžete dostat to, co chcete, frustrace je určena k tomu, aby se pokusila změnit věci k lepšímu. Někdy jsme ale ti, kteří se sami musí změnit a cítit přirozený smutek, který s tím přichází.

Pokud u dítěte neproběhne emocionální adaptace a neucítí marnost toho, že ne vždy dostane to, co chce, následkem bude agrese.

Problémy s vykázáním z pokoje

Ve snaze přimět dítě „nechat toho“ a „uklidnit se“ mohou dospělí používat disciplínu, která jen zhoršuje frustraci dítěte. Vykázání z pokoje, křik, důsledky a plašení dítěte hrozbami pravděpodobně zvýší frustraci a způsobí, že dítě bude náchylnější k útoku. Navíc, čím více se snažíte řídit dítě, které je aktuálně neovladatelné, tím více ohrožujete svůj vztah. Zároveň nemůžeme jen nečinně sedět a dovolit, aby se ostatní děti zranily proto, že jsme selhali ve vedení.

Když je dítě plné útočné energie, je důležité udržet iniciativu a vytvořit odchod ze situace nebo z prostředí, pokud je to možné. Snažit se dělat pokroky s dítětem, když je plné frustrace (a pravděpodobně i my), je pošetilé. Obvykle můžeme očekávat lepší výsledky, když jsou jejich emoce vyjádřené a jsou méně intenzivní. Pokud je můžeme vést k jejich smutku a slzám efektivním a pečlivým způsobem, budou lépe schopné se s nimi vyrovnat a poučit se z marností, které potkávají ve svém životě. Pokud jde o děti, řešení můžeme najít v podobě hry, stejně jako i pro mnoho dalších problémů.

Vedení k jemnějšímu místu prostřednictvím hry

Co můžeme dělat, když se zdá, že se děti zmítají od jednoho záchvatu vzteku nebo útočného chování k druhému? Někdy jsou jejich emocionální systémy přehlcené a útočná energie číhá za každým rohem. Některé známky citové obrany zahrnují nedostatek jemných slz, když je dítě vystresované, obvyklé výbuchy útočné energie a neklid od rána do noci. Jak můžeme pokračovat, když dítě uvízlo v zoufalé frustraci?

Hra může být skvělým zjemňujícím prostředkem, když je agrese velká. Když jste ve hře, nic není skutečné a pokud jsou lidé v bezpečí a nejsou skutečně napadeni, může být tato emoční energie bezpečně vyloučena kreativními způsoby. Můžete začít tím, že zkusíte zapojit dítě do nějaké formy předstírané agrese, jako jsou třeba válečné hry (s papírovými meči), boje (s měkkými polštáři), můžete hrát, že jste se zranili (zatímco sténáte v přehnané, komické bolesti), nebo si můžete dělat legraci z agrese (vrčet jako medvěd, řvát jako lev, nebo štěkat jako pes). Například, znám jednu maminku, která se svým synem hrávala na „jezevce“ (dobře známého divokého a drsného savce) a předstírali, že jsou agresivní a plní útočné energie. Krásná věc na hře je ta, že mozek nerozlišuje mezi tím, co je skutečné a co je předstírané, a tak poskytuje pocitům frustrace stejné uvolnění.

Emoce frustrace se rovněž vylučuje skrz hry, ve kterých se dítě snaží změnit věci nebo upravit jejich formu. Když dítě vedete ke stavění nebo opravám věcí, k sestavování a přestavování, k ničení a rozebírání, k řemeslům, tvorbě, pěstování, nebo sázení, pomáháte dítěti vyjádřit frustraci. Když dítě mělo možnost vyjádřit ve hře svou frustraci a emoce, může se stát měkčí, snadněji se s ním budete moct vypořádat, a může být pravděpodobnější, že najde slova pro své pocity, nebo že bude přivedeno k pocitu marnosti nebo zklamání.

Po bouři

Řízení agrese u dětí je především o snížení jejich frustrace a pomoci v navázání vztahu se svými silnými emocemi a zároveň ochraně ostatních dětí. Dobrou zprávou je, že s ideálním vývojem by dítě mělo být schopné zmírnit své silné reakce ve věku mezi pěti a sedmi lety. Citlivé děti by mohly potřebovat trochu více času pro posun k větší kontrole nad impulzy a emoční regulaci, které obvykle přijdou kolem sedmi až devíti let věku. S dostatečným vývojem mozku v prefrontální kůře, přirozeně nastane zralost a děti budou schopné odolat impulzu útočit, když budou rozrušené všemi těmi věcmi, které nemohou změnit.

Naše děti se nenarodí se slovy pro své pocity a potřebují dospělé, aby je naučili jazyku, který odráží jejich vnitřní svět. Můžeme jim pomoci najít alternativní projevy frustrace, například uvedením slov pro jejich pocity. Když se zaměříme na jejich frustraci (na rozdíl od zaměření na útok, agresi nebo hněv), můžeme je naučit společensky vhodným způsobům, jak se vypořádat se svými emocemi a ukázat jim naši empatii. Začíná to tím, že je vyzveme, aby se vyjádřili, co pro ně nefunguje, nebo co se musí změnit. Pak můžeme přijít na jejich stranu, abychom uznali jejich pocity a vedli je k pochopení toho, jak se tato emoce vyvolává. Je to stejně jednoduché jako uznat, že je těžké, když nedostaneme to, co chceme, nebo když se s námi někdo nepodělí.

Můžeme také usnadnit alternativní reakci na frustraci tím, že budeme povzbuzovat naše děti, aby nejprve vyhledaly naši pomoc, když věci nefungují. Můžete je požádat, aby přišly a oslovily vás nebo použily slova a zavolaly vás, když mají potíže. Určitě své dítě dobře znáte, a proto s nimi můžete pracovat ještě před incidenty, spíše než uprostřed útoku, a podporovat jejich dobré úmysly a chování. Například můžete říct: „Mohu se spolehnout, že nebudeš brát hračky svého kamaráda a počkáš, až na tebe přijde řada?“ Je mnohem snazší předběhnout problém, než se s ním vypořádat v žáru okamžiku, kdy je frustrace vysoká.

Abychom efektivně řešili problém frustrace nebo agresivity, budeme se muset držet řešení, která zachovávají náš vztah, zatímco budeme trpělivě směrovat dítě k větší zralosti prostřednictvím strategií, které mohou využít. Když najdeme způsob, jak řešit frustraci, která podněcuje děti v situacích, když svět kolem nelze změnit, pomáháme jim přizpůsobit se a orientovat se v obtížných zkušenostech. Až vyrostou, toto posílí důvěru mezi námi a podpoří je to v tom, aby i v budoucnu vyhledali naše vedení, když ho budou potřebovat. 

Překlad: Xenie Majznerová
Korektura: Veronika Skuhrovcová
Originální text: Deborah MacNamara

Photo by Damir Spanic on Unsplash

Tento článek se poprvé objevil v časopisu EcoParent, vydání podzim 2020

Shlédnutí: 2560