Gordonovo rozhořčení nad empatií
Gordonovo rozhořčení nad empatií
autor: Gordon Neufeld
původní text / original text in English: Gordon’s Rant on Empathy
Připadá mi to jako věčnost, co jsem měl úvodní přednášku s názvem Pěstování laskavých dětí. Miluji tu látku. Nedávno jsem měl možnost přednést úvodní přednášku na téma empatie. A ouha, překvapilo mě, jak silné rozhořčení ve mně vyvřelo. Tehdy jsem se rozhodl vytvořit kurz zaměřený právě na empatii – jako hlavní téma i ústřední linku. Možná trochu sebestředné, ale jsem přesvědčený, že je to potřeba. Takže tady to je!
Tento kurz o empatii je mým osobním výkřikem k tématu empatie. Je to připomínka všem, kdo věří ve vývojové pojetí člověka, jak Příroda funguje – a jak jí můžeme být nápomocni. Kurz o empatii nás konfrontuje s marností toho, když z empatie děláme cíl, když tlačíme řeku, když se snažíme dělat práci Přírody místo toho, abychom podpořili její působení. Kurz připomíná nám naše místo v procesu a obrací naši pozornost k tomu, co skutečně přinese ovoce, po kterém toužíme.
Kurz o empatii – snad víc než jakýkoli jiný – podporuje zahradníka v nás. Tím myslím vývojově založenou část nás samých, která ví, že rozkvět potenciálu nastane, pokud podmínky budou příznivé. Je to opak sochaře, který věří, že žádoucí chování nastane jen tehdy, když ho správně vytvarujeme. Pokud oceníte, když si můžete čas od času připomenout, jak přirozeně vývoj probíhá, když mu vytvoříme podmínky, pak je tento kurz právě pro vás. Případně pokud chcete někomu nově představit vývojový přístup, nedokážu si představit přesvědčivější cestu.
Pojem empatie odhaluje, v jakých potížích se nacházíme. Dle dlouhodobých studií přicházejí děti o empatii alarmujícím tempem. Pravděpodobně proto, že už si nemůžeme empatii dovolit považovat za samozřejmost, jsme o to posedlejší tím, že ji stavíme do centra výchovy doma i v programech sociálního učení ve školách. Dnes často slýcháme fráze jako: koho to zajímá… je mi to fuk… no a co… – a to je hluboce alarmující. Duch krutosti je hmatatelný – a obzvlášť znepokojující je, když se projevuje mezi přáteli nebo v rodině. Není divu, že se empatie stala naší posedlostí – stejně jako předtím sebevědomí, a předtím správné chování. Stavíme vůz před koně.
Problém je, že se k empatii nelze dostat přímo. Snaha udělat z dětí „hodné“ vyústí v neurózu, ne empatii. Děti, které se chovají, jako by měly empatii, aby si vysloužily uznání, směřují spíš k narcismu než ke svatosti. I proto mám tuhle látku tak rád. Pokud z nás tohle neudělá vývojově přemýšlející lidi, pak už asi nic. Vrací nás to k základům – k vytváření bezpečí a podpoře emocí, které umožní dětem dospět. Pomáhá mi to zůstat věrný vývojovému přístupu, protože sám občas ztrácím trpělivost.
Zdá se mi, že empatie je ve skutečnosti příběhem dvou emočních předchůdců. Prvním je příběh péče. [Pozn. překladatele: Anglické „care“ zde a dále znamená nejen péči ve smyslu starosti, ale i laskavost, zaujetí, zájem – tedy když člověku na něčem opravdu záleží.] Pocit péče je jádrem empatie. Všechny děti se rodí s tím, že jim záleží – na tom, k čemu mají citovou vazbu. Tragédií je, že tento pocit lze ztratit – pokud péče vede příliš často nebo příliš bolestně ke zranění. Naše nešťastná tendence využívat to, na čem dětem záleží, k tomu, abychom je přiměli k poslušnosti, jistě k této ztrátě přispěla. Ztratí-li se pocit péče, empatie nevzklíčí – bez ohledu na školní programy či úsilí rodičů. Nestačí jednat, jako by nám na něčem záleželo – musíme opravdu cítit péči, aby mohla vzniknout empatie. A pravdou je, že péče se nedá naučit. Ano, lze naučit dítě, jak pečovat, ale ne, aby mu na něčem záleželo. Dobrou zprávou je, že péči lze obnovit – ale je to otázka uzdravení, ne učení. O tom mluvím v kurzu.
Druhý příběh je o schopnosti vnímat druhého zároveň se sebou samým. Žádné dítě se s touto schopností nerodí – vyžaduje výrazný vývoj, ke kterému dojde jen tehdy, jsou-li podmínky příznivé. Je to samotná podstata emoční zralosti. Mnohé děti tuto schopnost začnou rozvíjet spontánně mezi pátým a sedmým rokem života – ale jen pokud jsou na to vývojově připravené. Snaha tento vývoj urychlit ho ve skutečnosti podkope. Není nic horšího než dávat důraz na formu místo ducha – protože výsledná forma může ducha zcela zničit.
A právě spojení těchto dvou příběhů – péče a vnímání druhého zároveň se sebou samým – vytváří půdu pro vznik tolik vzácné empatie. Snažit se o empatii předčasně nebo jít přímo za ní je hříchem proti vývoji. Bylo by moudré si tato až příliš běžná pokušení připomínat.
Tato látka mě znovu přivedla k pokoře – zrovna včas, abych mohl být součástí výchovy nové vnučky (sedmého vnoučete, pokud by vás zajímal počet). Ještě nikdy jsem neviděl tak hluboký projev zaujetí a laskavosti – a přitom je to teprve batole. Musím si připomínat, že Příroda má plán – nechat tuto péči uzrát v ten nejcennější plod: empatii, až přijde její čas. Do té doby mohu s vděčností chránit její krásné srdce, které tak silně – a tak zranitelně – pečuje.
Poznámka překladatelky:
Kurz Přirozené kořeny empatie (Natural Roots of Empathy) zatím (2025) není k dispozici v češtině. Pokud byste se chtěli ponořit hlouběji do Neufeldových myšlenek o empatii, zaregistrujte se na kurz v jiném jazyce [zde].
překlad: Lina Vizelman
redakce: Mária Kotusová, Lenka Machová
Photo by Markus Winkler on Unsplash
