Náš přístup

Mnozí z nás, kdo jsme měli tu čest studovat osobně u Dr. Neufelda, označujeme komplexní model, který učí a ze kterého vychází, jako Neufeldův přístup, někdy dokonce jako Neufeldovo paradigma.

Ujišťujeme vás, že tato označení nejsou Neufeldův nápad a on sám z nich radost nemá. Sám dává přednost označení vývojový přístup založený na vazbě. Je to sousloví, které se hůř vyslovuje, to je pravda, ale zato velmi výstižné.

Doposud vytvořil téměř 40 kurzů, v nichž tento přístup nejen vysvětluje, ale také předává poznatky, které vyplývají z pohledu na děti a dospělé optikou tohoto modelu. Jsme si jisti, že by dokázal vytvořit ještě víc kurzů, jen na nás asi čeká, až ho doženeme.

V čem tedy spočívá vývojový přístup založený na vazbě a čím se liší od jiných modelů lidského chování? Zaprvé, vývoj znamená rozvíjení lidského potenciálu, tedy stát se vším, čím můžeme být ve smyslu plně lidské a humánní bytosti. Nejde jen o změnu v čase. Netýká se to jen dětí. V jádru vývojového myšlení stojí přesvědčení, že rozvíjení lidského potenciálu probíhá samovolně, pokud jsou k tomu vhodné podmínky. Jinými slovy, existují-li správné podmínky, dítě samo od sebe začne chodit, mluvit, myslet, pečovat o druhé, brát ohled, přemýšlet, regulovat samo sebe, vycházet s ostatními, uzdravovat se, zotavovat se, a dokonce zapadne do společnosti. Když se snažíme děti popohánět nebo je učit tomu, co by přišlo samo přirozenou cestou, narušujeme tím spontánní procesy, jimiž děti dozrávají zcela samy. Když bojujeme proti symptomům nezralosti a zaseknutí, riskujeme, že tím ještě prohloubíme jejich hlubší příčiny.

Ve vývojovém přístupu je smyslem výchovy vytvářet podmínky, díky nimž se děti mohou stát vším, čím jako lidské bytosti být mohou, bez ohledu na věk, pohlaví nebo postižení. Ve vývojovém přístupu je potenciál zlatým standardem, se kterým se srovnává všechno ostatní. Klíčový poznatek se týká toho, co chybí, srovnáme-li to s tím, co by bylo možné, kdyby podmínky umožňovaly spontánní rozvinutí lidského potenciálu. Tato vývojová mapa je rozpracována v kurzu Neufelda Intensive I, který slouží jako pojmový základ pro všechny ostatní kurzy. Z vývojového hlediska je zaseknutí nejpravděpodobnějším vysvětlením a společným jmenovatelem většiny našich potíží — u dospělých stejně jako u dětí.

Vývojový přístup se liší od všech přístupů zaměřených na socializaci, které za nejvyšší prioritu, a tedy hlavní úkol rodičů a učitelů, považují zapadnutí do společnosti. Cílem přístupu zaměřeného na socializaci je naučit děti být hodné, vycházet s druhými a osvojit si chování odpovídající jejich roli. V přístupech zaměřených na socializaci je život dovedností, kterou je třeba se naučit — včetně autonomie, chování, sebeovládání, starostlivosti, hranic, řešení problémů, odolnosti, empatie, odvahy, trpělivosti a tak dále. Z tohoto pohledu nejčastěji zaznívá otázka, co dělat, když dítě vybočuje z řady nebo se chová nepatřičně. V přístupech zaměřených na socializaci je zapadnutí do společnosti zlatým standardem, se kterým se srovnává všechno ostatní.

Vývojový přístup se liší také od medicínského přístupu založeného na poruchách, který rovněž pokládá za zlatý standard, s nímž se každý srovnává, „normalitu“. Doktrina přístupu založeného na poruchách je tak vlastně odvozeninou přístupů zaměřených na socializaci, s posedlým zaměřením na kontinuum normální–abnormální. V nejnovější bibli poruch najdeme téměř 300 různých diagnóz toho, co je s mozkem v nepořádku. Vývojový přístup naproti tomu vychází z předpokladu řádu, nikoli poruchy — tedy z toho, že mozek má své důvody, kterým je lepší se snažit porozumět a být jim po boku. Spíše v nepořádku je pravděpodobně společnost, která nevytváří podmínky, v nichž by lidé mohli naplno rozvinout svůj potenciál, a k roli Přírody přistupuje cynicky a nepřátelsky.

Vývojový přístup je filozofickou cestou, kterou se v naší společnosti vydává méně lidí, a sotva se kdy stane hlavním proudem vědy, protože vyžaduje hlubokou implicitní důvěru v Přírodu jako životní sílu toužící po naplnění potenciálu každé živé bytosti. Z pohledu vývojového přístupu je naší primární rolí coby rodičů, učitelů a léčitelů spolupracovat s Přírodou jako porodní báby přirozeného procesu zrání, nikoli být aktéry socializace.

V průběhu let existovala celá řada vývojových teoretiků, někteří dokonce docela známí, jejich hlas ale bohužel dnešní studenti psychologie ani dnešní rodiče a učitelé neslyší. Vývojoví teoretici tradičně vytvářeli esoterické modely s exkluzivní terminologií, která — aniž by to bylo záměrem — jejich poznatky před veřejností skrývala. Dr. Neufeld se snaží vývojový přístup vyjádřit jazykem, který odpovídá přirozené intuici a nerozděluje takzvané odborníky od dospělých, na nichž jsou děti závislé.

Tím se dostáváme k té části přístupu, která je „založená na vazbě“. Co vlastně znamená, když je vývojový přístup založený na vazbě? Svatým grálem vývojového přístupu je sice zjistit, jaké podmínky napomáhají rozvinutí lidského potenciálu, dřívějším vývojovým teoretikům však nebylo zřejmé, že vazba je tímto základem. Unikla Maslowovi, unikla Piagetovi, unikla mnoha hlubinným psychologům, unikla dokonce i samotnému Jeanu Jacquesi Rousseauovi. Jakmile je jednou vyslovena, skutečnost, že vazba je základem, se většině lidí jeví jako samozřejmá. Potíž s vazbou ale spočívá v tom, že jde o vztah a kontext — obojí je pro behaviorální vědu, která vyžaduje, aby vše bylo snadno pozorovatelné a měřitelné, do jisté míry neviditelné. Věda o vazbě se opírá spíše o teoretické procesy syntézy a destilace: skládáním střípků dohromady a pozorováním obrazu, který se tak vynoří.

A jaký je to obraz! Zjišťujeme nejen to, že vazba je prvořadou hnací silou (na rozdíl od přežití, jak se dříve téměř všeobecně předpokládalo), ale že jde i o výchozí nastavení našeho mozku, kterému jsou podřízeny naše instinkty, emoce i energie. Vazba jakožto výchozí hnací síla musí nutně hrát roli v rozvíjení potenciálu. Ukazuje se ale, že odpovědí na spontánní rozvíjení potenciálu není vazba sama o sobě, ale odpočinek a uvolnění od tohoto neúnavného hledání napojení, které mohou nastat teprve poté, co se vazba vytvořila. Jinak řečeno, zvláštností tohoto přístupu je poznání, že nestačí mít dobrou vazbu, hlubokou vazbu, ani být ve správném vztahu. Aby mohlo dojít ke skutečnému růstu, je zapotřebí dostatek odpočinku a uvolnění od tohoto hladu po vazbě. A tady přicházíme na řadu my, dospělí. Jsme nejlepší šancí našich dětí, v mnoha případech jejich jedinou nadějí. Tento plodný druh spočinutí naše děti nezískají ani od sebe navzájem, ani z internetu. Nezískají ho ani ve škole, ani v programech zaměřených na socializaci. Odtud pochází název knihy dr. Neufelda Držte si své děti. Tímto názvem nemyslel, že bychom se dětí měli držet tak, abychom je brzdili, ani že bychom se jich měli držet pro vlastní prospěch. Ne – dětí se musíme držet právě proto, aby se nás mohly pustit. Jinými slovy, musíme převzít odpovědnost za to, že jim dáme pocit sounáležitosti, který potřebují, aby si mohly odpočinout od práce na vazbě, a díky tomu se mohly spontánně rozvinout do svého plného potenciálu. Když se ujmeme své role a staneme se tím, kdo naplní potřebu dítěte ve vazbě, přivoláme tím i Přírodu, aby se pustila do svého jedinečného díla – vypěstovat z našich dětí plně lidské a lidsky cítící bytosti.

O tomto přístupu k výchově dětí a podpoře uzdravení dospělých by se dala napsat tisícovka knih, a přesto by pořád zůstávalo mnohé, co teprve čeká na prozkoumání a popsání. Pro ty, kdo vyrostli na způsobech myšlení zaměřených na socializaci, jako je teorie učení nebo doktrina přístupu založeného na poruchách, jde skutečně o zásadní posun paradigmatu. Někteří studenti mají pocit, že se díky tomuto přístupu vrací domů, k jejich pravému já. Pro jiné je to spíš “facka do paradigmatu” — i když ji vítají, musí ji zažít znovu a znovu, než v nich skutečně zakotví a stane se jejich vlastní.

Zkrátka bychom mohli říct, že odkaz doktora Neufelda je komplexní teorie vývoje, která vznikla propojováním bodů, dokud se z nich nevynořil soudržný obraz. Tento model lidského vývoje se utvářel po desetiletí syntézou a destilací. Výsledkem je integrovaný vývojový přístup zakotvený v hlubinné psychologii, opřený o vývojové paradigma, prostoupený teorií vazby, souladný se současným neurologickým výzkumem a broušený více než padesáti lety odborné praxe, rodičovství a osobní reflexe. Ve světě roztříštěných poznatků, esoterické terminologie, strategií odtržených od svých filozofických kořenů a švédského stolu přístupů k léčbě je přístup doktora Neufelda závanem čerstvého vzduchu. Slouží jako vítaná alternativa jak k dnešní kognitivně behaviorální nabídce, tak k medicínskému přístupu založenému na “poruchách”. Přístup doktora Neufelda má jasné a praktické důsledky pro praxi a léčbu bez ohledu na to, v jaké oblasti působíme — ať jde o dítě, dospívajícího, dospělého, manželství nebo rodinu.

Neufeldův vývojový model založený na vazbě vychází z poznatků výzkumu a účinně se používá v celé řadě prostředí a oblastí: v rodičovství, ve škole, ve speciálních behaviorálních programech, v alternativním vzdělávání, ve školkách, v léčebných programech, v terapii, ve věznicích, v domorodých komunitách, při adopci, v poradenství, v pěstounském systému a dalších.

Originální text: Our Approach
Překlad: Xenie Majznerová