Je důležité si uvědomovat své emoce
Autor: Anna Gorulko
Abychom mohli kontrolovat své jednání, chovat se civilizovaně, rozumět sami sobě, potřebujeme si uvědomovat emoce, které námi hýbou. To je také nezbytné pro pochopení příčin problematického chování dětí. O vhodných metodách dále poví Anna Gorulko.
Uvědomění si emocí je jedním z nejdůležitějších stavebních kamenů v procesu dospívání. Emoce námi hýbou, jsou základem našeho chování a prožívání. To, co člověk cítí, je jen špičkou obrovského množství procesů, které se odehrávají v těle.
Když se malé děti perou, ptáme se: „Proč jsi ho praštil? Proč jsi to udělala?“ a často dostáváme odpověď: „Nevím.“ A je to doopravdy tak. Malé děti nejsou schopné si uvědomovat své emoce, impulzy. Velmi často ani dospělí v zajetí emocí nechápou, co je vede k různým činům. Odsud pocházejí výrazy jako: „Nevím, co mě to popadlo“, „Čert do mě vjel“ apod. Uvědomění si emocí je prvním krokem k tomu, abychom s nimi mohli začít nějak interagovat.
Existuje hodně způsobů, které nám pomáhají přiblížit se ke svým emocím a pokusit se na ně alespoň podívat, když už je komplexně nezachytíme. Jedním z takových důležitých nástrojů je pojmenování. Dle Gordona Neufelda jsou slova dveřmi k uvědomování si emocí. Slova jsou opravdu velmi silným nástrojem.
Stává se, že ve velmi zranitelné situaci nemůžeme říci ani slovo, dokonce ani sami před sebou. Nemůžeme o tom psát ani číst. Jakmile vidíme nebo slyšíme tato slova, pak znovu zažíváme zraňující zkušenost a vší silou se před ní uzavíráme. Správné kombinace slov však pomáhají emoce uvězněné uvnitř uvolnit na povrch.
Mnoho lidí intuitivně používá pojmenování a vyslovení k prožívání emocí, například ke kalibraci alarmu. Vsadím se, že znáte lidi, kteří umí „vytvářet paniku“. Všechny své přátele na všech dostupných frontách informují o hrozících nebezpečích kvůli počasí, virům, politickým situacím atd. Někdy nás to štve. Ale tímto způsobem, prostřednictvím vyslovení, slova vynášejí na povrch všechny temné obavy, které trápí člověka uvnitř.
Děti často všem vyprávějí o nějakých nestandardních situacích. Znovu a znovu mluví o tom, co se stalo. Emoce tak získávají tvar, nacházejí svoje vyjádření a cestu ven.
CO JE DŮLEŽITÉ SI PAMATOVAT O SLOVECH, KTERÁ NÁM POMÁHAJÍ VYJÁDŘIT EMOCE
Pokud dítě již po sté vypráví, že mu ve školce nechutnala kaše, že mu učitelka vynadala, nebo že jen zahlédlo venku rvoucí se kočky, není nutné přerušovat tento proud výroků. To znamená, že emoce zůstaly uvnitř a stále nejsou prožité až do konce. Můžeme je vyslechnout, vše společně pojmenovat, klást otázky, možná zahrát scénku, ve které přidáme nějaké podrobnosti a zesílíme detaily.
Ve chvílí, kdy emoce zuří, není třeba trvat na jejich vyslovení. Když se děti perou nebo je dítě hodně vystrašené, když je zranitelnosti přespříliš, neměli bychom přilévat olej do ohně. Můžeme se vrátit ke slovům, až se emoce zklidní. Představme si stádo rozzuřených krav, uzavřených ve velkém výběhu. Nebudeme přece před nimi otevírat úzká vrátka a doufat, že jimi v klidu projdou. Nejlepší taktikou bude počkat, až se zvířata uklidní a pak teprve je vyvést, jedno po druhém.
Důležité je jít příkladem. Samozřejmě je lepší, aby děti vyjadřovaly své emoce pomocí slov, než aby se navzájem bouchaly nebo vykazovaly příznaky obsedantně-kompulzivního chování při silné úzkosti. Ale jak to mohou udělat, když nevidí skutečné příklady před sebou, pokud my sami skrýváme své emoce?
Neváhejme ukázat své emoce, ovšem s přihlédnutím k formě a množství, které je dítě schopné unést. „Já se tak zlobím, že auto bude v servisu celý týden!“ „Štve mě, že opravář nedorazil včas!“ „Bála jsem se, že to nestihneme na čas!“ „Ano, je to moje chyba, neměl/a jsem to dělat, je mi to líto!“ a tak dále.
Pokud je povídání o některých emocích příliš zranitelné, můžeme se k nim přiblížit pozvolna. Trochu pofoukat bolístku a hned ustoupit stranou. Nejprve mluvíme o nejméně zranitelných momentech. „Je škoda, že nezbyla tvá oblíbená šťáva,“ a okamžitě změnit téma. Nebojte se, mozek stihne pochopit, že se jedná o něčem důležitém, ale nestihne zareagovat obrněním ani protivůlí. A tak pomalu můžeme přistupovat ke zranitelnějšímu území, ukazujíce, že nám lze svěřit jemné a zranitelné pocity.
Pokud jde o pocity, které nedokážeme vyjádřit, stojí za to alespoň se pokusit je popsat. Pokud je tohle také příliš zranitelné, můžeme si všímat pocitů filmových a knižních hrdinů. Vyslovovat nahlas pocity, které by mohly být přítomné u aktérů, a tím alespoň uznat právo emoce na existenci, pootevřít jí dveře také do svého života.
Vyjadřovat své dospělé emoce pomocí slov můžeme u terapeuta, s partnerem, kamarádkou. Pokud je vyslovení nahlas pro nás zatím příliš zranitelné, můžeme psát deník, blogovat na neveřejném profilu.
TERAPIE JE O TOM, ŽE VYPRAVÍTE SVÉ PŘÍBĚHY.
Gordon Neufeld
Slova nám pomáhají označit své emoce, poznat je, dát jim místo. Pojmenování nám pomáhá navázat s emocí vztah, ukazuje nám způsob interakce s určitou dynamikou.
V kurzu „A co já?“ o dospívání dospělých Gordon Neufeld říká: „Slova jsou nástrojem pro otevření se a pro to, abychom byli upřímní sami k sobě.“ Slova mají smysl dokonce i tehdy, kdy nám nikdo nerozumí. Má smysl je vyslovovat, i když není nikdo, kdo by nám naslouchal, kdo by nám rozuměl. Prostě nás to dovede k slzám a k osvobození. A díky tomu dospíváme.“
Překlad: Marija Kaňovská
Korektura: Veronika Skuhrovcová
Zdroj: Anna Gorulko
Foto Skyler Ewing přes Pexels
Shlédnutí: 340